Přicházím se svou první povídkou. Psala jsem ji asi v patnácti, možná v šestnácti a dnes mám občas chuť ji vymazat ze svého života. Je nevyzrálá, nerozepsaná a v celku tupá. To není sebekritika, ale prostý fakt. Smilovala jsem se nad ní jen proto, že je to moje vůbec první dílo a že jsem se rozhodla, dát na tenhle blog všechno.
Berte ji prosím s rezervou, brzy se dočkáte lepších dílek. Tahle má celkem deset kapitol a budu sem dávat tak jednu denně.
Taky už byla jednou zveřejněná, takže kdybyste ji někdo znal, není to náhoda. Nebudu zatím na ty stránky odkazovat, přečtěte si to postupně :D
"Je vám vše jasné ?"
"Ano, pane," ozvalo se prostranstvím jednohlasně.
"Dobře, můžete odejít," pronesl Krákoravý hlas. Smrtijedi se začali pomalu trousit pryč. Spěchali ke svým vyhřátým krbům. Úkoly v zájmu Lorda Voldemorta počkají do zítřka. Začínalo být chladno.
"Už abychom byli doma, že?" snažili se někteří konverzovat. Ostatní raději rychle mizeli. Vypadalo to na mrazivou noc.
"Luciusi!" Malfoy sebou polekaně trhl.
"Pane?"
"Ty tu zůstaň. Musím s tebou mluvit," na planině zavládlo pomalu ticho. Všichni Smrtijedi už odešli. Lucius Malfoy hleděl do očí Pána Zla. Ani se nesnažil číst mu myšlenky. Stejně věděl, o kom bude řeč. Draco. Ten pitomý, rozmazlený spratek. Ne, takhle by o svém synovi přemýšlet neměl. Ostatně, sám si ho vychoval, tak má, co chtěl. Ale dělá mu radost. Jen co je pravda. Ti hloupí mudlové taky skočí na všechno. Obchod se Dracovi daří. Ale neměl by to tak přehánět. Otec na ministerstvu a on…
Z myšlenek ho vytrhl hlas Pána Zla. Vlastně úplně zapomněl, že mu hledí do očí.
"Tvůj syn mi dělá starosti, drahý příteli," snažil se nasadit vlídný hlas. Znělo to spíš, jako kvákání žáby, ale na to se v tu chvíli neodvážil Lucius ani pomyslet. S napětím očekával, jak bude jeho pán pokračovat.
"To, co provádí těm odporným mudlovským šmejdům je sice vtipné, ale naší věci to nijak nepomůže. Měl by se snažit být spíše užitečný, ale to u něho asi nehrozí, že? Obchodníka a šaška ze sebe může dělat až nebude co na práci!" Malfoy se nadechl.
"Mlč Luciusi! Nechci nic slyšet!" Voldemort byl čím dál tím naštvanější: "Řekni tomu svému spratkovi, že má poslední šanci. Zítra ve tři ať je u mě! Přesně! A sám! Nesnaž se ho chránit! Stejně bych poznal, kdybys tu byl. To přece víš!" zasmál se.
"A teď vypadni!"
Lucius odkráčel s hlavou hrdě vztyčenou. Ani jednou se neohlédl. Nad hlavou se mu pomalu stahovala mračna. Stmívalo se. Po chvíli začalo sněžit. Vločky se mu sypaly na plášť a vytvářely podivné obrazce. Pán Zla se za ním ještě chvíli díval až mu Malfoy zmizel z dohledu. Pak odešel do domu. Usadil se ke krbu a pobaveně se usmíval.